Prý by mi nikdo dickpik neposlal... Jak online hejty a lookismus umlčují ženy
Byla jsem v podcastu Proti proudu Dana Tržila a mluvila tam o všech možných věcech spojených s psaním o sexualitě i se sexualitou samotnou a mou knihou Česká touha. Mluvili jsme i o posílání nevyžádaných dickpiků. První komentář k reelu, který Dan Tržil zveřejnil na Instagramu, jsem dostala nevyžádaný… ne dickpik – ale nevyžádané hodnocení mého vzhledu.
Využiju tento komentář – jeho autorovi říkejme třeba Dave, abych odvedla další kus své práce, což je vysvětlování toho, co se v sexualitě a kolem ní děje.
V roli objektu, v roli oběti
Podobný typ reakce dostala téměř každá žena, která se kdy vyjadřovala k nějakému tématu v mediích nebo na sociálních sítích. Zvláště pokud mluvila o tématu, které je nepříjemné, zlehčované nebo popírané. U témat sexualizovaného násilí je bohužel naprostá jistota, že se žena mluvící o něm, a to klidně i v expertní roli, dočká odsudku.
Lidé vám na to často řeknou: vykašli se na ně. Jenže i když se můžete stát mistryní v otrlosti, časem to nevytvoří jen tvrdou skořápku, ale také frustraci ze sociálních sítí. A když děláte osvětu, potřebujete je. Já jsem i kvůli podobným komentářům (konkrétně těm, které shazují kvalitu mé práce a odbornost) vyhořela. I když jsem už za tím, stále cítím úzkost, když vidím, jak vedle mě někdo scrolluje feedem, nebo když narazím na emocionálně vyhrocený post. V tomto textu se zaměřím na tento jeden komentář a rozeberu ho. Zajímá mě totiž, jaké mechanismy vytváří nenávistné komentáře a jak působí.
Píšu tento text v podstatě obratem — podcast vyšel včera (17.9.2026). Pomáhám si vědeckými studiemi, odkazy najdete níže, ale moc by se mi teď hodila kniha, kterou mám zatím jen na wishlistu, a to Dezinformace a hate speech, jejímž spoluautorem je Tomáš Koblížek, který se tématu věnuje. Takže ji tu rovnou odpromuju.
Jaký dopad má online šikana a hejty na psychiku žen?
Nejdřív se zastavím u žen. Jaký na ně má takové jednání dopad? Existuje k tomu solidní výzkum. Přestože se věda historicky věnuje nejvíce dopadům na děti, u dospělých jsou následky stejně závažné. Dopad na psychické i fyzické zdraví je měřitelný a nezanedbatelný.
"Vzhledová" kyberšikana způsobuje - a teď to bude dlouhý seznam - úzkosti, deprese, pocity bezmoci, narušení sebedůvěry, pokles produktivity, zvýšenou fluktuaci, syndrom vyhoření, bolesti hlavy, poruchy spánku i chronický stres (Jenaro a kol., 2018).
To, jak devastující dopad má tento tlak na reálný život a profesi žen, potvrzuje zpráva UN Women (Beck, Alcaraz, Rodríguez, 2022). Téměř všechny respondentky v ní hlásily stres, úzkost a psychické potíže. Třetina uvedla ztrátu motivace k práci a třetina pokles sebevědomí. Tato data ukazují, jak vzácný a dočasný jev může být, že se žena veřejně věnuje citlivým tématům — hejty ji totiž z veřejného prostoru postupně vytlačí. Zásadní roli zde hraje kumulativní efekt, protože tyto zprávy nepřicházejí ojediněle, ale neustále se sčítají. O tom, jak s tím sama bojuju, bych vám mohla vyprávět. Na síť X jsem kvůli zhrubnutí publika už téměř zanevřela.
Kdo píše nenávistné komentáře? Anonymní trollové i známé osobnosti
Často si lidé představují, že tyto komentáře píší jen anonymní trollové. Jenže už od začátku, co píšu o sexualitě, vím, že hrubého chování se dopouští i lidé s velkým veřejným výtlakem, a teď vůbec nemluvím o influencerech manosféry. Sama jsem se s tím v plné síle potkala před pěti lety, kdy jsem točila podcast Milfka a katolík. Tehdy se mi za můj vzhled vysmál na LinkedIN známý marketingový matador Martin Hošek.
Co je to lookismus a jak funguje zpochybňování autority?
Nevěřím moc tomu, že se během nejbližších let dokáže něco změnit tak, aby se podobné komentáře na internetu nevyskytovaly. Věřím ale tomu, že když budeme těmto věcem rozumět, můžeme ochránit sebe. Díky tomu pak dokážeme pokračovat v práci nebo setrvat na sociálních sítích, které nám poskytují i mnoho pozitiv. Je to prostředí, kde se dá dělat skvělá osvěta. Proto píšu články, které vysvětlují jevy stojící za tím, co se nám děje — ať už v sexualitě, nebo s naším tělem v online prostoru.
Pojďme si rozebrat, s čím útočník pracuje. První věc je lookismus. Když je téma pro někoho nepříjemné nebo znejisťující, pozornost se velmi často přesune od obsahu sdělení k tomu, jak mluvčí vypadá nebo mluví. Je to osvědčená strategie, jak ženě sebrat autoritu, zpochybnit její odbornost a vyhnout se podstatě sdělení.
Co je lookismus? Předsudek nebo diskriminace na základě fyzického vzhledu či atraktivity. Člověk je například považován za méně schopného či méně hodnotného jen proto, že podle společenských měřítek není dost „hezký“. Podformou lookismu je známější pojem bodyshaming, což je zesměšňování či ponižování kvůli tělu — například kvůli váze, tvaru postavy, pleti nebo ochlupení.
Přesně tento vzorec popisuje i Analýza genderově podmíněných nenávistných projevů Transparency International z roku 2024. Ta přímo pojmenovává mechanismus, který ženy v mé situaci zažívají: útoky na ženský vzhled slouží k objektifikaci a ponížení. Snižují hodnotu ženy na její fyzické vlastnosti a systematicky odvádějí pozornost od její profesní kvalifikace, odbornosti a úspěchů.
Při objektifikaci dochází k zásadnímu posunu: žena v ten moment přestává být vnímaná jako subjekt s vlastními myšlenkami, zkušenostmi a odbornou autoritou. Stává se pouhým objektem, který je určen k hodnocení, konzumaci nebo odmítnutí mužským okem. Útočník tím vysílá jasný vzkaz: Nezáleží na tom, co říkáš ani jakým datům rozumíš, tvoje hodnota se odvíjí výhradně od toho, jak moc jsi pro mě vizuálně přitažlivá. Je to způsob, jak ženě odepřít rovnocenný hlas v diskusi a vrátit ji do pozice, kde má být pouze hodnocena, nikoli poslouchána.
Chcete vědět, jaký vliv má na objektifikaci porno? Mrkněte do čerstvých českých dat. 👇
Hana Vacková
Lookismus je typická umlčovací taktika namířená proti ženám ve veřejném prostoru. Proč tomu tak je? Naše kultura bohužel stále přikládá ženskému vzhledu velký význam. Jde o ničivý genderový stereotyp, který výrazně ovlivňuje životy žen. Výzkum ukazuje, že vzhled stále silně ovlivňuje sebevědomí a vnímání vlastní hodnoty. A to i přesto, že už máme v médiích a reklamách širší škálu těl nebo organizace jako Moje tělo je moje. To jsou aspoň pro mě dva gamechangery v přemýšlení o vlastním vzhledu a sebehodnocení, díky kterým si ten komentář nepouštím k tělu.
Útok na vzhled se používá tak často právě proto, že funguje jako nástroj genderově motivované agrese. Jeho cílem je ženu zahanbit za to, že údajně „nesplňuje standardy krásy“. Tím se nepřímo zpochybňuje její právo a legitimita vyjadřovat se ve veřejné debatě.
Mýtus ideální oběti: Proč je tu tendence věřit jen některým? Ale kterým?
Vlastně bych i ráda Daveovi za jeho komentář poděkovala. V rámci této analýzy totiž mohu zmínit ještě jednu věc, která se kolem sexualizovaného násilí neustále objevuje a je potřeba ji opakovat. Jde o mýtus neboli stereotyp dokonalé (ideální) oběti.
Existuje silná tendence věřit pouze těm obětem obtěžování či násilí, které odpovídají konvenčním ideálům krásy a společenským představám o tom, jak by se „správná oběť“ měla vypadat a chovat. Jiným jako by se nic takového dít nemohlo. Z komentářů, jako byl ten Daveův, pak vyplývá, že se méně konvenčně atraktivním ženám upírá i pouhé právo o tomto tématu mluvit. Je za tím snaha o udržení genderové hierarchie, kde žena zůstává v pasivní roli posuzovaného objektu, nikoli rovnocenného subjektu v roli aktivní mluvčí.
Dokonalá oběť je přitom pouhá mýtická konstrukce. Má jít o pasivní, bezúhonnou a ideálně křehkou atraktivní ženu, která neprovokuje, nevybočuje z řady a po útoku zůstává zlomená. Jenže takové posuzování je subjektivní, hrubě nefér a do této škatulky v reálném světě nezapadá téměř nikdo — přestože obětí sexualizovaného i psychického násilí je obrovské množství.
Nutno dodat, že obtěžovaný nebo znásilněný muž je ve světě tohoto předsudku ještě větší nonsens. Mužská oběť do škatulky „dokonalé oběti“ nezapadá z podstaty věci vůbec, což způsobuje, že muži čelí ještě většímu stigmatizování a studu promluvit. (Tématu nepravdivých představ o násilí a obětech jsem se podrobně věnovala i ve své knize Česká touha, konkrétně v její nejtemnější kapitole Žiju ve stavu bojové pohotovosti.)
Útok červeným sleďem: Argumentační faul odvádění pozornosti
Druhou věcí, se kterou pracuje komentující, je odklon od tématu. Komentář „té by nikdo nikdy nic takového neposlal“ se vůbec nezabývá tím, o čem reel nebo celý podcast byl. Když čtete jeho reakci, možná přestáváte přemýšlet o dickpicích a začnete přemýšlet nad mým vzhledem — zda mi někdo někdy dickpik poslal, případně zda byste mi poslali ten svůj.
To je typický odklon od tématu. Původní problém překryje výrok nebo otázka, která s ním často vůbec nesouvisí. Nejde o argument ani o nesouhlas s tím, co bylo řečeno. Útočník se díky tomu nemusí zaobírat pro něj nepříjemnou skutečností, o níž mluvím. Možná sám dickpiky posílá — což je samozřejmě spekulace, o Daveovi nic víc nevíme.
Odvádění pozornosti je argumentační faul a komunikační taktika, která má zajímavý název — red herring, česky „červený sleď“. Výraz vychází z toho, že uzený sleď má načervenalou barvu a silně páchne. Využíval se proto při výcviku loveckých psů a koní. Ryba se tahala po zemi na provázku, čímž se vytvářela umělá pachová stopa. Psi se tak učili držet stopu, nebo se naopak trénovali v tom, aby se nenechali zlámat silným pachem ryby, když měli sledovat jemnější pach lišky či zajíce. Do jiné souvislosti červeného sledě postavil na začátku 19. století novinář William Cobbett, když kritizoval britský tisk, který se nechal falešnou zprávou odvést od skutečných politických problémů.
Podobným trikem je i whataboutismus, což je situace, kdy na větu „Proč ženy často čelí útokům na vzhled?“ někdo napíše "A co muži? Ti snad nikdy nejsou terčem kritiky?“ Dochází při něm k tomu, že se poukáže na jiný problém místo debaty o původním tématu. Komentující vytváří zdání, že dokud není vyřešen nebo uznán jiný problém, nemá smysl se bavit o tom původním.
No a hádejte, jaký byl další komentář? "A co nevyžádaný pussypic! To je teprve síla..."
Jak chránit víc než jen své vlastní hranice?
Co můžeme každý z nás udělat, abychom měnili aspoň trochu ten kousek prostředí, který je kolem nás? Můžeme...
- pojmenovávat mechanismy nebo pocity místo rozpoutávání bitev: Místo hádky s hejtrem můžete poukázat na samotný faul (např. „Tohle je odklon od tématu a útok na vzhled, pojďme se vrátit ke sdělení“). To útočník většinou nečeká. Co jsou argumentační fauly, najdete třeba na webu Bez faulu.
- aktivně si chránit hranice (Mute & Block): Mazání extrémních projevů, blokování toxických účtů a vypínání komentářů není slabost, ale nutná hygiena pro zachování duševního zdraví. Hejtry nesdílejte. Pokud jejich chování chcete sdílet, pak udělejte pouze printsrceen, ideálně bez jména.
- podniťme kultivaci diskusních fór ze strany tvůrců: Odpovědnost leží i na autorech podcastů, médií, profilů. Požádejte je, ať si nastaví jasná pravidla a moderují diskusi. Komentáře vytvářejí bezpečné prostředí pro sledující. Píšu to, i když vím sama, jak těžké to je. Zároveň ale také vím, jak to dokáže "napadeného" člověka podpořit.
- buďme solidární: Pokud vidíte podobný útok, podpořte napadeného věcným komentářem k tématu. Algoritmy i psychika tvůrců reagují na to, jaký hlas v diskusi převažuje.
Co chtěl můj útočník způsobit, nevím. Nicméně jeho komentář je dmycháním nenávisti na sociálních sítích. Já se vyprovokovat nenechám a na takovou rétoriku nikdy nereaguji. Kdybych to dělala, pomáhala bych zvyšovat míru negativity a nepřátelství na sociálních sítích.
Místo toho reaguji věcně — rozborem jevů, které se v komentáři objevují. Miluju tohle analyzování reakcí. Chce to čas a hodně práce, ale přináší mi to vhled do psychologie a komunikace v online prostoru. Zároveň tak pracuji na kultivaci vlastní komunikace. Ráda bych do toho zapojila i lidi, kterým není lhostejné, v jakém prostředí žijeme, a kteří také chtějí přispět k tomu, aby bylo lepší. Proto budu moc ráda, když se v textu inspirujete a když ho budete sdílet. Děkuju!
Vybrané zdroje:
Novotný, J.S., Kvintová, J., Váchová, L. et al. Exploring the Negative Consequences of Online Body Shaming: A Study of Czech Adolescents
Jenaro, C., Flores, N., & Frías, C. P. (2018). Systematic review of empirical studies on cyberbullying in adults: What we know and what we should investigate. Aggression and Violent Behavior
Analýza genderově podmíněných nenávistných projevů vůči veřejně aktivním ženám v online prostoru: Studie. Praha: Transparency International – Česká republika
UN Women. (2023). Online gender-based violence against women with a public voice: Impact on freedom of expression. UN Women Regional Office for the Americas and the Caribbean
Van der Kolk, B. (2021). Tělo sčítá rány: Jak trauma dopadá na naši mysl i zdraví a jak se z něj léčit. Přeložil J. Rosenthaler. Brno: Jan Melvil Publishing
Přihlas se k odběru newsletteru
Přihlas se k odběru newsletteru
Member discussion