Upřímně o tom, proč můj sexuální život zmizel ze sítí

Jak možná víte, psala jsem na síti X (dříve Twitter) hodně otevřeně o svém sexuálním životě. Otevřeně, pouze textově, s edukativním přesahem a zvědavostí, jak to mají druzí. Nabídla jsem tak prostor témata sexuality sdílet i ostatním. Pomohlo mi to s prací na knize Česká touha, získala jsem tak tisíce sledujících, za což jsem vděčná. Jenže mi to po čase začalo ukrajovat ze životní pohody. A tak jsem – znejišťovaná tehdy ještě bez vědomí toho proč – pouštěla ze svého sexuálního života méně a méně. Až to skončilo skoro na nule. 

Dlouho mi to nedocházelo, až před pár dny, když jsem byla v podcastu Šimrání, který vždy začíná otázkami na tělo, mi to celé docvaklo. Vykrystalizovaly mi z toho důvody. Jsou čtyři. A teď vám je prozradím. Věřím, že pro vás budou aspoň trochu inspirativní, podobně jako byl můj kdysi sexuálně textově-explicitní obsah na X. 

1. Absence souhlasu v komunikaci

Komunikace o sexualitě, stejně jako sex samotný, potřebuje bezpečný prostor. Prostor, kde je každému dobře. Veřejné sítě takovým prostorem nejsou. Váš post tam může „narazit“ na lidi, kteří vás neznají, nesledují a o takový obsah třeba vůbec nestojí. Dokonce je může obtěžovat. Kdykoliv se ozval nějaký takový hlas, znejišťovalo mě to. Zatímco ostatní mě povzbuzovali - mnoho lidí jsem inspirovala k otevřenosti, ale ten červ tam pořád byl. Ráda věci zlepšuju a červům naslouchám.

Po desítkách rozhovorů pro knihu mi definitivně došlo, že sex je nesmírně citlivé téma a mnoho lidí je v této oblasti zraněných. A mají to v naší přesexualizované době těžké. 

Je skvělé mluvit o sexu, ale je fér, když to odsouhlasí obě (nebo všechny) strany. Proto jsem začala dávat intimnější detaily za paywall svého webu, tak, aby se k němu dostala jen skupina lidí, kteří si to vědomě zvolili. Zkrátka jsem dala přednost sdílení v bezpečnějším prostoru. 

2. Důvod: Zneužívání

S otevřeností přichází i riziko zneužití. V online světě jsem začala narážet na lidi, kteří mou otevřenost zneužívali.

Kdyby šlo jen o špatné vyhodnocení situace (někdo si myslí: „mluví o sexu, takže ho bude chtít i dělat“ – což samozřejmě tak vůbec být nemusí), bylo by to ještě odpustitelné.

Ale někdy jde vyloženě o zneužívání – lidé si s vámi hrají, obelhávají vás, že pro vás mají zajímavé informace do článku a nakonec z toho máte pocit, že mají jiný záměr. Takovou situaci zná většina lidí, kteří někdy využili seznamek - že nejde o to se posunout k reálnému setkání, ale zažít něco hned a vytěžit intimní detaily, fotečky, videa atd. Prostě se na vás ukájejí, aniž byste k tomu dali svolení. 

Znají to i interventi na krizových linkách - tedy jen interventky. Muži tam totiž často volají kvůli masturbaci, ne kvůli otázkám nebo své krizi. Přivedl mě na to rozhovor s klíčovou postavou Sexhelplinky. Jsme ochotní věnovat prostor a pozornost a čelíme manipulaci. Mnohokrát jsem zažila, že se mě někdo pokoušel vmanipulovat do sextingu. Sexting je ok, nechcete ho ale absolvovat jen tak s někým a hlavně je ok jedině tehdy, když to děláte vědomě. Online komunikace, během níž někdo masturbuje, aniž bychom se na tom dohodli, je hrubé porušení nutnosti souhlasu. To je hranice, na kterou už jsem nechtěla narážet. 

Bylo zvláštní sledovat, jak i nejvíc suchý, datový text o sexualitě dokáže někdo číst jako svádění – jen proto, že se v něm vyskytuje sex. Jako by racionální tón neexistoval, když je u něj tohle téma.

Proč některé reakce sledujících sklouzávají k překračování hranic nebo zneužívání? 

Malá vsuvka, abychom rozuměli mechanismu: Často to není jen o jednotlivcích, ale i o způsobu, jak naše mysl tyto situace zkresleně vyhodnocuje. Existují dobře popsaná kognitivní zkreslení, která se v těchto momentech snadno aktivují.

Zaprvé: Je tu tendence (častěji u mužů) přeceňovat sexuální zájem druhého. Přátelské, otevřené nebo profesionální chování se pak čte jako „chce sex“. To je zkreslení zvané přeceňování sexuálního zájmu (sexual overperception bias).

Zadruhé: Máme sklon všímat si hlavně toho, co potvrzuje naše očekávání, a ignorovat zbytek. Pokud někdo předem „vidí sexualitu“, snadno ji najde i tam, kde není. To je efekt potvrzení očekávání (confirmation bias).

Zatřetí: Ve chvíli, kdy někdo mluví o sexu, část publika ho přestane vnímat jako člověka s rolí (novinářka, edukátorka) a začne ho číst primárně jako objekt sexuálního zájmu. V praxi to znamená, že jakmile o sexu mluvíte častěji, část lidí vás automaticky přepne do režimu „sexuální objekt“. Analytický nebo datový tón se ztrácí – zůstává tělo a fantazie. Což je objektifikační zkreslení (objectification bias). 

Proč je to dobré vědět? 

Když znáte mechanismus, snáz ho rozpoznáte – u sebe i u druhých. Není to jen "někdo je divnej" nebo "udělala jsem něco špatně". Jde o předvídatelné psychologické vzorce, které můžeme vědomě korigovat. A pro ty, kdo zažili podobné překračování hranic, je to úleva: problém není v tom, jak jste komunikovali vy – problém je v tom, jak vás někdo vnímal skrz vlastní zkreslení.

Jak si pomoct?

1/ Když zažíváte tohle zkreslené vnímání od druhých

• Pojmenujte si to: "Tohle je objectification bias, ne realita." Pomáhá to udržet si jasno v hlavě.
• Nastavte jasné hranice: V mém případě to je: "Píšu o sexu profesionálně, ne jako pozvánku k sextingu." Klidně si to napište do bia.
• Vytvořte si bezpečnější prostor: Paywall, soukromá komunita, explicitní souhlas – kde máte kontrolu nad tím, kdo vás čte.
• Nekorigujte se kvůli nim: V mém případě: Pokud píšu profesionálně a někdo to čte sexuálně, problém je na jejich straně, ne mojí.
• Mluvte o tom s někým, kdo vás chápe: Izolace zesiluje pochybnosti – sdílení pomáhá vidět, že jde o systémový jev.

2/ Jak poznat, že to dělám já (že aplikuji tyto biasy na druhé)

• Zkontroluju kontext: Mluví o sexu novinář/ka, edukátor/ka – nebo někdo, kdo hledá intimitu se mnou? Co hovoří pro to, že ji chce se mnou?
• Neignoruji signály nezájmu? Například suché odpovědi, profesionální tón, absence osobních dotazů – to nejsou náznaky, to je výraz nezájmu. Zájem obsahuje nadšení. 
• Vyzkouším genderový test: Kdybych četl/a stejný text od muže, četl/a bych to taky jako pozvánku? Často ne.
• Ptám se přímo: "Máš zájem o osobní komunikaci, nebo ti jde o profesionální výměnu?" Nejlepší pojistka.

3. Posun k vědě a širším zdrojům

Kdysi pro mě sdílení vlastních zkušeností bylo způsobem, jak hledat odpovědi na své otázky. Chtěla jsem se zkalibrovat. Zjistit, zda je to, co vím o sexu, co prožívám a jak o něm přemýšlím, podobné, jako u jiných. Byla to cesta k jiné zkušenosti, prožitkům jiných. Pořád je pro mě individuální zkušenost vzácná a svatá. Ale jako zdroj je velmi omezená. Přes sdílení ostatních se dostanete k hlubšímu prožitku jednotlivce, málokdy ale k tomu, co je běžné, časté.

A pak je tu jedno riziko: na základě několika zkušeností častěji narazíte na utvrzení stereotypů. K náhledu na to, co je běžné, co je trend, potřebujeme výzkumy, data, vědu. 

4. Důvod. Už mi v tom nebylo dobře.

Měla jsem jednu chvíli pochybnosti, proč bych to měla dělat a že bych se prodávala, kdybych pokračovala. Že je super pomáhat lidem se rozmluvit o sexualitě, že to lidé milují, jsou sice silné argumenty, ale když mně samotné v tom není dobře, už to nefunguje. Dělat pro druhé něco, co sami od sebe dělat nechceme, je jasný důkaz toho, proč je nutné s tím přestat. Je to jako se sexem samotným.

Hlasy, že je můj obsah teď už nudný, mě sice mrzely, ale nechávala jsem je stranou - s lítostí, ale zároveň i s hrdostí. Protože moje pohoda a souhlas jsou důležitější než počet lajků. Moje otevřenost patří do bezpečí, a tím je můj web nebo třeba podcasty jako Šimrání. 😉

Moje ponaučení? Sociální sítě jsou skoro nejhorší možný zdroj, pokud hledáte informace o sexualitě. Než se s někým podělíte o něco tak osobního, vytvořte nejdřív skutečně bezpečný prostor. Ať je vám v něm dobře. A věnujte prostor špatným pocitům, pochybnostem, poklesu energie a revidujte si čas od času, jestli jste v tom šťastní.