Ženská nevěra? Ta moje byla prověrka vztahů

Když žena po letech oddanosti své rodině zažije sexuální procitnutí, má to často efekt exploze. Jenže protože se ženám sexuální prožívání historicky odpíralo, jedná se většinou o explozi utajenou. Jak silné musíme být, abychom utajily něco, co nám změní životní hodnoty, náhled na manželství, vztah ke svému tělu i ženství? 

O ženských nevěrách „po dětech“ – v životních etapách, kdy už mají ženy život poskládaný – se RADĚJI nemluví. Jak ukazují řádky níže, bývají totiž silně nepochopené. A to bych ráda změnila. Sama jsem si tím prošla a vyslechla si nespočet příběhů dalších žen, takže vím, jak moc pochopení v takových situacích ženy potřebují. Ovšem pozor – pochopení není totéž co schvalování. Pochopení je však nutné pro uzdravení, a to je potřeba zdůraznit, kdyby to náhodou někdo nezažil. Nevěra, zvláště ta, kterou s nikým nesdílíme a nosíme ji v sobě samy, bývá vnitřně nesmírně ničivá. U žen se pojí s mnoha negativními pocity, jako je vina, stud, vnitřní rozpolcenost a strach z odsudku.

V situaci nevěry potřebujeme my ženy obzvláště bezpečný prostor bez odsudků, abychom se v celé situaci i v sobě samých dokázaly zorientovat. Pochopení, neposuzování a empatické přijetí nám pomáhá, abychom v tom všem, co se stalo nebo se stále děje, dokázaly uvidět skutečné důvody. Tím obvykle nebývá on – milenec ani láska k němu. Jsou to mnohem častěji naše vlastní potřeby, které jsme léta přehlížely a upozaďovaly, až se z nich nakonec zcela neplánovaně a zčista jasna stala nevěra. Byla to chyba, možná, ale tahle chyba se může stát naší největší průvodkyní a učitelkou. Co myslíte, lze své chyby milovat? Aspoň zpětně?

Moc ráda sdílím reálné příběhy ženských nevěr, protože dokážou léčit rány, o kterých skoro nikdo neví. Děkuju všem ženám, které byly ochotné své bolestné taje sdílet. Tady je příběh jedné z nich, přečtěte si, jak ona prošla manželskou nevěrou. Budu ráda, když mi napíšete cokoli vás napadá ✉️ hana@sxinteligence.cz.

Nevěra jako prověrka vztahů

Svůj příběh svěřuju Haně Vackové, kterou jsem poznala díky její knize Česká touha. Byla to první publikace, kde jsem se ve střípcích různých příběhů rozpoznala a nepřipadala jsem si tak vadná. Věřím, že i můj příběh může pomoci ženám přijmout svoji sexualitu, když se jim utrhne z řetězu, a vědomě s ní pracovat. Nikomu bych nechtěla radit, aby šel stejnou cestou jako já, ale všem bych moc přála zažívat takovou kvalitu vztahu i po tolika letech, jakou zažíváme teď – po překonané nevěře.

Tenhle příběh je častější, než si myslíte. Pokud se to nestalo vám, s velkou pravděpodobností se to stalo nebo stane některé z vašich kamarádek. A nejspíš se o tom nikdy nedozvíte, protože mezi ženami se takové věci sdílejí velmi těžko. Na nevěru ze strany mužů jsme si jako společnost nějak zvykli, ale nevěra ze strany ženy? To je jiná věc.

S manželem jsme přes 10 let, máme 2 děti. Před ním jsem měla několik vztahů i známostí. Pak jsem se usadila a na tohle své „divoké“ já jsem během mateřství úplně zapomněla.

Dlouho jsem si myslela, že jsem si prošla mateřským vyhořením, ale myslím, že to bylo spíš vyhoření ženské. Manžel je naprosto úžasný muž, který je plně oddaný našim dětem, své práci a rodině, ze které vzešel. Nemá vlastně žádné neřesti, které bych mu mohla objektivně vytknout. Jen... po jeho boku jsem postupně uvadala jako žena. Do hry totiž vstupuje můj charakter – vysoká citlivost, zřejmě ADHD, nenasytná touha po pozornosti, ocenění, pochvale. A závislost na rychlém dopaminu.

Když si postěžuju, celá řada kamarádek mě vnímá jako nevděčnou krávu a já se jim nedivím. Zvenčí to tak asi opravdu vypadá. Kolikrát už jsem slyšela: „Co víc bys ještě chtěla?“ Nejsem pyšná na to, co se stalo, ale už nechci, aby vina a stud byly jediné emoce, které si z toho odnáším. Vděčnost si představuju jako mocnou sílu, která všechny tyhle náročné pocity dokáže proplést mezi sebou. Nastal čas, abych to sama sobě odpustila a přijala to jako komplexní zkušenost, kterou jsem si neprošla jen já sama, ale celý náš vztah.

Toho muže, který se pak stal mým milencem, jsem potkala náhodou. Na pracovním setkání, kde byla asi stovka lidí. Měsíc jsme se jen tak vídali. Úplně mě to oživilo a vyživilo. Jeho koncentrovaný zájem, plná pozornost, na telefonu režim nerušit. Jako by pro něj okolní svět přestal existovat, když byl se mnou. Byl svobodný, už několik let bydlel sám, děti odrostlé, s bývalou ženou hezky fungovali jako spolurodiče.

Věděl, že z manželství nechci odcházet, ale vzájemně jsme si dokázali nabídnout něco, co nám oběma v životě chybělo. Zamilovanost je silný hormonální koktejl, kterému se těžko odolává.

Někdy přemýšlím, že to možná celé šlo na začátku zastavit. Byl čas ho odmítnout, nebyl to žádný úlet, kdy jsem se opila a jednala ve slepém návalu vášně. Ale tehdy jsem si uvědomovala, že kdybych si to odepřela, s velkou pravděpodobností bych začala manžela nenávidět. Takhle jsem mohla nenávist obrátit jen proti sobě, a to je něco, s čím umím pracovat – na to jsem zvyklá.

Kdo si tím neprošel, těžko pochopí, že jsem to udělala i proto, abych zachránila své manželství. Byl to vlastně můj primární cíl. Nevěra mi tehdy přišla jako jediné řešení. Manžel mě totiž jako ženu téměř nevnímal. Všechny ty signály a pak i nářky o tom, co jako žena od svého muže potřebuji, jako by k němu nikdy nedošly – tříštily se o něj jako o zeď a rozplynuly se pod váhou všech povinností kolem dětí. Cítila jsem se čím dál tím víc opuštěná, přehlížená, nedoceněná.

Zhruba po měsíci to s milencem přešlo do fyzické roviny. Pak hned odjel na pár týdnů pryč. Myslela jsem, že nás to přejde. Sejde z očí, sejde z mysli. V tu dobu jsem docházela na terapii a samozřejmě jsme to probírali. Můj tehdejší terapeut velmi prosazoval upřímnost ve vztahu a zároveň je tzv. “poly-aware” (pozn. Sexinteligence: toto označení znamená, že terapeut či terapeutka zná specifické aspekty polyamorních a polygamních vztahů a rozumí výzvám, jakým lidé v těchto modelech vztahů čelí).

Bála jsem se jít doma s pravdou ven, protože vím, že manžel by se sám nevěry nikdy nedopustil. Je to člověk s obrovskou vnitřní integritou. Stejně tak ho nikdy nezajímalo jiné než monogamní vztahové uspořádání. Přesto jsem mu to řekla. Nedokážu zpětně říct, jak velkou roli v tom sehrál právě onen konkrétní terapeut. Jsem mu vděčná, že jsem se díky němu vymanila z té pavučiny lží, a jsem ráda, že manželství se nám podařilo udržet. Nicméně v průběhu celého procesu jsem terapeuta změnila, protože jsem chtěla někoho, kdo bude vůči tématu vztahové (ne)monogamie (dále ENM) více neutrální a pomůže mi lépe pochopit manželovu perspektivu.

Manželovi jsem se přiznala právě v době milencovy nepřítomnosti, abych k němu nemohla utéct. Myslím, že většina mužů by takové přiznání neskousla. Navíc s tím faktem, že jsem v paralelním vztahu chtěla dál pokračovat a celé naše manželství transformovat na eticky nemonogamní. Manžel souhlasil s párovou terapií pod vedením zkušené terapeutky v oblasti ENM. Během terapie ale vyplavaly na povrch věci staré i několik let. Všechny ty udusané pocity nepochopení a nahromaděná zlost. Z obou stran.

Zpětně nechápu, jak jsme tohle období mohli ustát a zůstat spolu. Velmi bolestivě jsme nastavovali určité hranice a upřímně spolu komunikovali. Oba jsme odhalili své dříve nevyřčené potřeby. Z mojí nevěry se stala radikální prověrka našeho vztahu.

Když se milenec vrátil ze zahraničí a my jsme tohle nové nastavení začali opravdu žít, bylo to velmi náročné pro všechny tři. Ale v té době jsem to viděla jako jediné východisko. Manželovi jsem zdůrazňovala, že s ním chci zůstat, ale že se toho druhého vztahu nedokážu vzdát, protože mi dával něco, co jsem velmi potřebovala.

Zhruba po měsíci jsem přesto milenecký vztah ukončila, protože už to pro mě bylo psychicky neúnosné. Přišla velká úleva, ale zároveň plíživý smutek. Dostala jsem se do nepříjemných stavů a často jsem se utrhovala na děti. Kombinace vztahového náročna, tlaku v práci, dětských nemocí a probdělých nocí ze mě v průběhu následujících měsíců udělala chodící trosku.

Pak jsme po vzájemné domluvě – z popudu manžela – zkusili druhý pokus o eticky nemonogamní vztah. On sice neprojevoval zájem o jiné ženy, ale benefitoval z toho, že měl větší prostor pro sebe, který jsem mu v takové míře dříve nedokázala dopřát. Měla jsem mnohem větší kapacitu věnovat se dětem a nějaký čas to celkem dobře fungovalo, ale jednoduché to rozhodně nebylo.

V téhle fázi jsem začala litovat, že jsem byla dříve tak sdílná s ženami ve svém okolí. Nedokázaly pochopit, že se to děje s manželovým souhlasem a bylo velmi vyčerpávající si před nimi svůj život neustále obhajovat. Zjistila jsem, že se o mě šíří celá řada pomluv a polopravd. ENM není lehká disciplína. Vyžaduje obrovské množství energie a upřímné komunikace na všech stranách. Jenže s upřímností vůči lidem, kteří nejsou přímými aktéry vašeho milostného života, i když jsou to třeba i vaši nejbližší známí, je lepší šetřit. Moje ENM se tak stala prověrkou nejen mého manželského vztahu, ale i vztahů dalších.

Celé to skončilo zhruba po roce od prvního setkání s milencem. Zjistila jsem, že milenec mi už nějakou dobu lže a velmi mě to ranilo. Zároveň mi to dalo cennou lekci, abych se dokázala alespoň částečně vcítit do manželových pocitů, když si zažil zradu z mojí strany.

Až díky tomuto vhledu jsem byla schopná se manželovi upřímně omluvit. Vidět a pojmenovat svoji nevěru jako něco, na co jsem neměla právo. Ať už jsem se cítila jakkoli, neměla jsem právo tohle udělat. Zpětně vidím, jak jsem byla tou zamilovaností zaslepená a brala jsem to jako opodstatněný čin.

Náš vztah s manželem je teď mnohem vědomější, ale přichází mnoho náročných momentů, kdy se objeví nejistota z jedné nebo z druhé strany. Jsou chvíle, kdy si myslím, že se to nedá udržet, protože ta rána byla příliš velká.

A pak jsou tu ony proklaté věty zvenčí: „Nechápu, že s tebou manžel zůstal.” Tahle bolí nejvíc. Myslím, že spousta lidí si do naší situace promítá svůj vlastní strach. I když mi svými poznámkami narušují psychickou pohodu, ke které se po těch náročných událostech konečně dostávám, cítím vůči nim vděčnost. Nastavují potřebné zrcadlo, ve kterém své jednání vidím střízlivýma očima bez prožitku zamilovanosti.

Cítím vděčnost vůči milenci, který mi připomněl, jaká jsem krásná, živoucí bytost.
Cítím vděčnost vůči všem kamarádkám a kamarádům, kteří mi naslouchali a nesoudili.
Cítím vděčnost vůči všem lidem, kteří žijí podobné věci a o svoje zkušenosti se se mnou podělili.
Cítím vděčnost vůči svojí mámě, které jsem to přiznala a ona mě nezavrhla.

Samozřejmě ta největší porce vděčnosti patří mému manželovi za to, že neodešel. Ani fyzicky, ale ani duševně. Když se s ním bavím o jeho odpuštění, tak říká, že mě za to ani neviní, ani mi neděkuje. A tak doufám, že tahle rozmanitá vlákna vděčnosti pomůžou, aby se ta rána v našem vztahu začala zacelovat. Občas mě napadne přirovnání k japonské umělecké technice Kintsugi, kdy se rozbitá keramika slepuje s příměsí zlatého nebo stříbrného prášku. Opravená místa jsou přiznaná, neskrývaná, dokonce záměrně zviditelněná.

Co bude dál, nikdo nevíme. Možná nám to takhle bude klapat i nadále. Možná se objeví další člověk nebo situace, která náš vztah znovu prověří. Ale naše pouto teď vnímám jako mnohem pevnější, opravdovější. Naučilo nás to velmi otevřené komunikaci a už tam nic nezahnívá. Konflikty a nedorozumění řešíme rovnou a mám radost, že děti vidí tuhle zdravou formu partnerské komunikace.