Honza Vojtko a Diana Fabiánová o lásce, zatloukání a hranicích věrnosti
Proč máme v české kultuře tak hluboce zakořeněný zvyk partnerské problémy vytěsňovat a tajit, přestože nás naše vlastní tělo a emoce často prozradí? Jak rigidní společenské stereotypy a tlak na mužskou neohroženost souvisí s vysokou mírou mužských sebevražd? A proč od svých protějšků často očekáváme nereálné – aby v jedné osobě naplnili všechny naše životní role?
Přesně tato témata se otevřela po pražské projekci slovenského intimního dokumentárního filmu Hranice věrnosti, který vstoupil do českých kin. Snímek, který měl původně mapovat fenomén nemonogamie skrze příběhy jiných párů, se nakonec kvůli shodě okolností a rozpočtovým limitům proměnil v hluboce osobní sondu do manželství samotné režisérky Diany Fabiánové. Film bez cenzury zachycuje krizi vyvolanou nevěrou, ale i následné hledání nových, upřímnějších pravidel společného života.
Bezprostředně po promítání jsem měla možnost vést debatu s režisérkou Dianou Fabiánovou a párovým terapeutem Honzou Vojtkem. Vznikl neobyčejně otevřený rozhovor, který nabízí pohled pod povrch partnerských mýtů a ukazuje, jak důležité je udržovat vztahy především živé a pravdivé. Užijte si jeho textovou podobu.
Sexinteligence (Hana Vacková): Diano, ten film měl vypadat úplně jinak. Jak a proč tak nevypadá?
Diana Fabiánová (dál jen Diana): Vůbec neměl být o nás. Měl být o jiných lidech, o partnerství, o upřímnosti ve vztahu a o nemonogamii. Našla jsem na Slovensku spoustu respondentů, ale nakonec se báli vystoupit před kamerou, v jeden moment všichni couvli. Byli jsme v koncích, neměli jsme žádné peníze a nejlevnější bohužel bylo natáčet vlastní rodinu. Takže ten film je, jaký je, i kvůli rozpočtovým záležitostem. Měli jsme tam mít experty, včetně globálně známé psychoterapeutky Esther Perel, která tam hrozně chtěla být, viděla části, které už jsme měli, souhlasila, že v něm bude bez honoráře. Měla to být naše terapeutka, za kterou jdeme pro radu, jak se v otevřeném vztahu navigovat, jestli to děláme dobře a jak to celé vyřešit. Jenže žije v New Yorku, na cestu tam jsme ale nesehnali peníze. Šla jsem na Audiovizuální fond a tam mi řekli: „Co vy to vymýšlíte? Jste příliš ambiciózní. Máte otce psychologa, dělejte rozhovory doma v obýváku.“ S tímhle mě poslali domů. A ještě dodali: „Podívejte se na svého kolegu, ten dělá filmy v romské osadě, tak to dělejte taky.“ To byla obrovská facka, měla jsem pocit, že na filmování nemám nárok. Měla jsem pocit marnosti, ta zkušenost mě doslova bolela.
Sexinteligence: Co bylo důvodem odmítnutí? Bylo to téma nebo to, že téma nemonogamie otvírá žena?
Diana: Asi jim nebyl úplně sympatický můj přístup nebo postoj k věcem. Říkali: „Co to vymýšlíte za témata? Vždyť je to amorální!“ A doslova zaznělo: „Takový film nikoho nezajímá. Každý dospělý člověk ví o nevěře všechno, co vědět má, a váš film k tomu nepotřebuje.“ Nebo hned potom prohlásili, že na film nepotřebujeme peníze, ale jen čas, energii a dobrou vůli. Jako by ta práce neměla žádnou hodnotu. Byla tam zkrátka směsice takových věcí.
Sexinteligence: Často slýchám věty typu: „Proč pořád řešíte sex? Vždyť to všichni známe a víme o tom všechno.“ Honzo, došlo by k takovému odmítnutí i v Česku? Jak to vidíš?
Honza Vojtko (dál jen Honza): Určitě. Lidé často říkají, že o sexu vědí všechno, ale pak si polovina z nich myslí, že klitoris je hrášek, a hrozně se ohrazují, co jim kdo bude vykládat – přičemž sami učí sexuální výchovu 25 let starým stylem.
Ale jedna věc na úvod – teď budu generalizovat a vy, co chodíte na tyhle filmy nebo čtete tento text, to tak samozřejmě nemáte. Když se vyučuje interkulturalita, což je určité zobecňování o národech a kulturách, tak se o Češích statisticky říká jedna věc: že jsme skrytí… alkoholici, rasisté a nemonogamisté. Je tu silný skrytý patriarchát a manosféra.
Kdyby se to dělo u nás v České televizi, kde se vybírají projekty, pravděpodobně by se všichni usmívali a vymysleli si nějaký zástupný důvod. Ale stačilo by zavřít dveře a poslechnout si, co si o tom povídají v soukromí. Myslím, že by to dopadlo podobně. Takhle brutální férovku jako na Slovensku byste nedostali, ale výsledek by byl stejný. A pak byste se ze zákulisí dozvídali různé věci… To si nevymýšlím, to jsou mimochodem moje reálné zkušenosti.
Sexinteligence: Diano, ty jsi prošla nevěrou, jejím odhalením, vstupem do etické nemonogamie, několik let jsi to toto téma zpracovávala. Jsi po těch sedmi letech jiný člověk?
Diana: Asi určitě. Doufám v to! Nevím, jestli lepší, ale asi méně naivní. Celý život jsem fungovala tak, že jsem věci vytěsňovala. Nevidět to negativní, byla moje strategie přežití. Když jsem s otevřeným vztahem začínala, zdálo se mi, že jsme objevili svatý grál vztahů a že to teď bude úplně ideální – což bylo naivní.
Ale ono to vůbec nezačalo až s mým současným mužem. Už předtím jsem měla jeden sedmiletý vztah, kdy jsem žila ve Španělsku. Otevřený vztah jsem chtěla už tehdy. Nevěřila jsem totiž, že by klasická monogamie mohla fungovat. Stál za tím strach, že buď on podvede mě, nebo já jeho. Nevěřila jsem, že mi bude dlouhodobá monogamie dopřána, protože jsem kolem sebe neviděla žádné fungující vzory. Mí rodiče spolu byli sice půl století, ale podvědomě jsem cítila, že tam něco nesedí, i když jsem tehdy nedokázala identifikovat, co přesně to je. Můj tehdejší partner to odmítl a pak mě podvedl. Takže se mi to proroctví – že to takhle zkrátka dopadá vždycky – vlastně splnilo.
Potom jsem kolem sebe viděla, jak se jedno za druhým rozpadají partnerství mých kamarádek a společným jmenovatelem byla většinou nevěra. Došlo to dokonce tak daleko, že se mě můj syn zeptal: „Mami, proč náš táta bydlí s námi?“ Všichni ostatní tátové totiž bydleli jinde a mámy byly s dětmi samy. Uvědomila jsem si, že to tak prostě je, ale já chci se svým mužem zůstat. Tak co se s tím dá dělat? Když jsme zkusili otevřený vztah, brzy jsme zjistili, že sexuální exkluzivita pro něj není to nejdůležitější. Já sama dokážu žárlit na jiné věci – na loajalitu, na oddanost, na upřímnost. Tak jsme si řekli: Pojďme si partnerství vymodelovat podle sebe, tak, abychom v tom dokázali žít.
Sexinteligence: Honzo, změní nevěra člověka a jak?
Honza: Nemůže ho nezměnit. Nemáme konstantní osobnost. Neustále se vyvíjíme. Máme sice nějaký základní temperament, genetické dispozice a rysy, které jsou nám dané a neměnné, ale všechno ostatní se v průběhu života mění. Někdo se mění víc, někdo míň. Nevěra, její provalení, etická nemonogamie, a všechny další události, o kterých jste mluvily a které jsou ukázané ve filmu, jsou zkrátka formativní.
Fascinující na člověku, jakožto sociální bytosti, je to, že se tyto věci nikdy neodehrávají jen v našich soukromých mikrosvětech. Vždycky to má vliv i na vnější svět, jsou to spojené nádoby. Nemůžeme si hrát na to, že se nic neděje. U nás doma se říkalo: „Co se u Vojtků upeklo, to se u Vojtků sní, a vyřeší se to tady v kuchyni.“ Jenže realita byla taková, že se v té kuchyni tohle rčení sice řeklo, ale pak už se o problému nemluvilo.
Vytěsňování je strategií pro spoustu lidí, je to jeden z našich základních obranných mechanismů. A nevěra člověka prostě promění. Píšu knihy a scénáře a k tomu je základní poučka: jakmile je v příběhu vztah a nevěra, lidé se na to budou dívat. Je to pro nás nesmírně hluboké téma.
V párové terapii a vztahové psychologii platí, že nevěra nikdy není příčina. Je vždy důsledek, symptom něčeho hlubšího. A to je přesně to téma, které Diana ve svém dokumentu otevírá. Konsenzuální nemonogamie totiž nemusí být o tom, že hned začneme spát s jinými lidmi. Je o tom, že se dokážeme bavit o věcech jako: „Zamilovala jsem se do kluka ve fitness centru“ nebo „V práci mám fajn kolegu, byli jsme dvakrát na obědě a něco se ve mně spustilo. Potřebuju ti to říct, protože jsme parťáci a nechci dělat, že se to neděje.“
To, že se takové věci dějí, vypovídá něco o nás dvou. A není to výčitka. Neříkám tím: „Dáváš mi málo sexu, tak si to musím užít jinde.“ Houby s octem, o tomhle to nikdy nebylo! To jsou jen prvoplánové žvásty ze sociálních sítí. Skutečný problém je v našich vztahových potřebách, vzorcích a schématech. Něco se mezi námi odehrává, něco, čemu nerozumím, a já o tom nemůžu mlčet. S kým jiným to sakra mám probrat než s tebou, když jsi můj partner? Máš o tom nějaké fantazie? Děsí tě to? Co to v tobě vyvolává za emoce? Uneseš to?
Lidé totiž často žijí v iluzi, že otevřený vztah je jakýsi protilék na nevěru a že v něm už nic nebude bolet. Jenže pak zjistí, že to bolí úplně stejně. Že je tam pořád ta žárlivost. Otevření vztahu totiž samo o sobě nevyřeší hluboké vnitřní problémy, které si v sobě neseme.
Zažil jsem v terapii klienty – a mluvím o nich samozřejmě s jejich svolením –, kdy pán přišel a nadšeně říká: „Hele, já jsem slyšel Vojtka na přednášce o otevřených vztazích, tak ti chci jen říct, že už jsem dva roky otevřený, a ty buď taky!“ Měl zkrátka pocit, že otevřenost vyřeší všechno a je to univerzální návod na štěstí. Takhle jednoduché to ale není. Ta paní byla zraněná, traumatizovaná, on byl v pohodě. Byli velmi odvážní, že to dali, trvalo to velmi mnoho sezení. Zkrátka to není všelék.
Lidé dnes často mluví o „zdravých vztazích“, ale já tohle škatulkování nemám rád. Raději říkám, že vztahy mají být živé. A v živých vztazích se děje spousta hloupých věcí. Je skvělé o nich mluvit, ale k tomu člověk potřebuje obrovský kus odvahy, schopnost introspekce a dávku emoční i sociální inteligence. Proto dnes hromada lidí říká: „Já radši žádný vztah nechci, protože je to strašně složité.“ Jenže když do toho nejdou, tak se nikam nevyvíjejí.
Sexinteligence: V českém průzkumu sexuálního chování Czechsex vyšlo, že polyamorii žije jen 1 % lidí. Je možné, že je to tak málo?
Honza: Jak říkám: jsme skrytí. Výzkumníci tuší, že to číslo je mnohem vyšší. Říká se tomu „lži-skóre“. Zkoušejí různé kvalitativní otázky, anonymizaci, a stejně nic nezabírá. My to tak v Česku prostě máme. Naše kultura je nastavená tak, že se tyhle věci neříkají.
Sexinteligence: Jak ale můžeme přepsat to známé Plzákovo „zatloukat, zatloukat, zatloukat“? Je to ta nejuniverzálnější rada, kterou jsme v životě všichni dostali, a to i na Slovensku, jak říká Diana.
Honza: Nejprve musím říct, že Plzák dělal svoji práci dobře – ale na osmdesátá léta. Tehdy si to myslel celý svět: muži mají jiný mozek než ženy a že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. I když dnes víme, že je to jinak. On prostě dělal to, co v té době platilo. Nedělalo se žádné fMRI (funkční magnetická rezonance – pokročilá neurozobrazovací metoda, která mapuje aktivitu mozku v reálném čase - pozn. Sexinteligence). Koukat lidem do mozku šlo jedině tak, že jste jim opravdu otevřeli lebku. Nikdy nebudu Plzáka hejtovat, navíc to z jeho strany bylo původně myšleno v nadsázce.
My z toho ale dodnes děláme hlavní životní motto, protože si v tom skrývání prostě libujeme. Jenže naše tělo nás prozradí. Naše centrální nervová soustava náš záměr podrazí. Jakmile ve vztahu držíte tajemství, je to na vás vidět. Naše tělo nedokáže lhát. Když zatloukám, biochemicky mě to mění.
Bavil jsem se o tom s etologem profesorem Havlíčkem, který dělá výzkumy čichového vjemu. Jedna z hypotéz, která se teď potvrzuje dalším výzkumem, ukazuje zajímavou věc: jakmile mám nějaký dlouhodobější mimomanželský nebo mimopartnerský vztah – a teď nemyslím anonymní „štrejch“ někde ve sprše ve fitku, ale dlouhodobější vazbu –, tak se biochemicky měníme. Vážeme se na toho nového člověka a na podprahové úrovni se to projeví. Náš stávající partner pak přes čichové receptory zjistí, že je tady něco divně.
Ten dotyčný přitom nemusí mít na košili rtěnku, nemusí vonět cizím parfémem, ani nemusí začít jezdit na podezřelé služební cesty. My přesto podvědomě víme, že je něco jinak. A tohle tajemství nakonec vždycky přinese průser.
Chcete si to přečíst celé? Můžete buď za jednorázový poplatek 155 Kč - na mém profilu na platformě Forendors. 👇
Sexinteligence.cz11. 6. 2026 7:14
Nebo si předplaťte celý tento web! Což se dost vyplatí. Co vám to přinese?
🔓 Neomezený přístup ke všem textům Sexinteligence.cz. K červnu 2026 je tu už 190 článků a přibývají sem každý měsíc minimálně čtyři další!
🕵️♂️ Ověřené tipy, odborné rady a kvalitní informace. Získáte obsah, který na internetu jen tak nenajdete – vše podložené zkušenostmi odborníků a odbornic, vědeckými poznatky a osobními zkušenostmi lidí.
🤝 Komunita otevřená diskuzi a podpoře. Stanete se součástí skupiny lidí, kteří chtějí kultivovat sexualitu a otevřeně o ní mluvit.
🌱Podpora sexuální osvěty v Česku. Vaším předplatným pomáháte šířit kvalitní informace a měnit českou sexuální kulturu k lepšímu. 💛
💸 Předplatné stojí od 110 Kč / měsíc při platbě za rok nebo od 155 Kč / měsíc při platbě měsíčně. Přispět můžete i vyšší částkou podle svých možností.
💡Podpořit web Sexinteligence.cz lze i jednorázovým příspěvkem.
🎁 Chcete si obsah nejprve vyzkoušet? Zvolte variantu za 0 Kč – zdarma vám bude e-mailem chodit newsletter a úvodní část každého nového textu.
Přidejte se ke čtenářům webu o sexualitě a sexuologii Sexinteligence.cz! Nenajdete tu žádný balast, mýty a hlavně žádnou reklamu – jen kvalitní, ověřené informace o sexualitě podložené výzkumy a rozhovory s experty s moderním přístupem. Jako novinářka s 20letou praxí vám garantuji nezaujatý pohled a skutečnou kvalitu informací. Věřím, že cesta ke spokojenosti vede přes pochopení sebe sama, kritické myšlení a expertní informace, a ne přes nákupní košík a rady kamarádů.
Sexinteligence.cz – to je každý týden minimálně jeden nový text, který vám pomůže pochopit sexualitu a nastaví takový mindset, který vám dopřeje opravdovou sexuální spokojenost a klid. A sex do konce života.
Přihlaste si odběr pro pokračování ve čtení
