Novodobý boj o sexualitu: Jak se nezapojit do kulturních válek?
Svoboda zkoumat vlastní sexualitu je velmi mladá. Pro naše předky platilo, že o těle, vztazích a „správném“ sexu rozhodoval někdo jiný – církev, stát, rodina, v páru muž. Kontrola sexuality byla nástrojem, jak udržet společenský řád, obyvatelstvo, chod rodiny i státu. I když se podmínky pro sexualitu poslední desítky let hodně změnily, tendence kontrolovat ji zvnějšku stále trvá. O ty samé věci se pořád bojuje, jen jiným jazykem a jinde.
V angličtině se tomu říká „culture wars“ – dlouhodobé politické spory o kulturní a morální normy, tedy o to, co je „normální“ a „správné“. Jsou to vlastně války za starý pořádek - starý normál. Sexualita je jedno z hlavních bojišť těchto “válek”. Proč? Dotýká se každého, je citlivá, historicky regulovaná a odráží společenskou i individuální emancipaci, která rozvolňuje normy.
Pořád ještě dost v parlamentech, lobbistických skupinách, médiích a s obrovskou silou na sociálních sítích. Každý se může během pár kliknutí stát „spolutvůrcem“ – sdílením memů, komentářů nebo videí, která nám pod kůži podsouvají obraz „normálních“ lidí, „správné“ sexuality a „nebezpečných odchylek“. Narativy, o která se opírají, jsou jednoduché, emočně silné a nesmírně účinné – často daleko víc než hlas odborníků, odbornic, lidí pečujících a vyučujících, kteří se opírají o data a výzkum. Bohužel jejich sdělení nemají takový potenciál k šíření, protože jsou nabité emocemi, a tak v hlučném a polarizovaném prostoru nejsou dost slyšet.
Odkud se kulturní války kolem sexuality berou
Kořeny „boje o sex“ sahají hluboko do historie. Náboženské systémy po tisíciletí spojovaly sexualitu s představou „dobré“ rodiny a božího řádu – sex byl povolený téměř výhradně v manželství zaměřeném na plození dětí, a všechno ostatní (mimomanželský sex, potěšení, neheterosexuální vztahy) bylo označováno za hřích, nečistotu nebo ohrožení řádu. Zvlášť ženské tělo a plodnost spadalo mezi záležitosti Boha a společnosti; žena měla být manželka a matka, čemuž odpovídaly i náboženské předpisy a právní normy.
Se vznikem moderních států se řízení sexuality začalo přesouvat na stát. Od 18. století se sexualita stala nástrojem státu, jak spravovat populaci: sleduje se porodnost, úmrtnost, „morálka“ a zdraví, a upravuje, jak mají lidé žít ve svých vztazích a tělech. Vedle linky regulace populace a řízení společnosti (kolik se rodí dětí, v jakých manželstvích, jaké rodiny jsou privilegované) se řeší ještě další linka regulace chování (normy cudnosti, čistoty a „slušnosti“).
Katolická církev a další velké náboženské instituce dodnes vedou tzv. biopolitiku - politiku, která se zaměřuje na řízení života a populací. Analýzy tzv. „vatican biopolitics“ ukazují, jak církev systematicky vstupuje do debat o potratech, antikoncepci, problematiky umělého oplodnění, neheterosexualitě či genderu – právě proto, že přes tyto oblasti lze ovlivňovat demografii, rodinné uspořádání i mocenské poměry. Papež není jen duchovní vůdce, ale „manažer populace věřících“ (Turina, 2013). Že to má efekt, ukazují empirické studie: tam, kde je silné propojení mezi církví a státem, bývají reprodukční a sexuální práva výrazně víc omezená.
Moderní „culture wars“ tedy nejsou nový fenomén, jsou spíš další kapitolou stejného příběhu. Místo jedné „správné“ rodiny a celoživotního manželství se dnes vede spor o gender, queer identitu, trans práva nebo reprodukční péči, ale téma zůstává stejné – že je nebo má být někdo jiný, kdo ví lépe než sám jednotlivec, co je pro člověka v oblasti těla a sexuality dobré a vhodné.
Co přesně znamená „culture wars“ v oblasti sexuality
Termín „culture wars“ se v současném významu prosadil na začátku 90. let v USA, zejména díky knize Jamese Davison Huntera Culture Wars. Označuje dlouhodobé konflikty mezi skupinami s odlišnými morálními a kulturními hodnotami – typicky sekulární vs. náboženské, liberální vs. konzervativní – které se snaží prosadit svou představu „normální“ společnosti. Mezi klasická témata, o která se bojuje, patří potraty, výuka evoluce, sexuální výchova, LGBT práva, genderové role, manželství a rodina.
Kulturní války mají zpravidla velmi jednoduchý příběh: „tradiční rodina vs. gender ideologie“, „ochrana dětí vs. zvrácenost“, „normální lidé vs. liberální elity“. Právě tahle jednoduchost – spojená s emočně silnými slovy a obrazy – dělá z kulturních válek tak účinný nástroj pro ovlivňování veřejného mínění.
Proč normalizování sexuality způsobuje, že nevedeme spokojený sexuální život? Přečtěte si v mé knize Česká touha. 👈 Třeba v příběhu číslo 10 Byla jsem poslední, komu to došlo. 👇
Knihy, které vás připraví na budoucnost
Do hry vstupují i viditelní „obránci“ tradičních hodnot, včetně globálních internetových celebrit typu Andrew Tate, kteří kombinují antifeminismus, homo‑ a transfobii s toxickým pojetím dominance a „skutečné mužnosti“ a prezentují to jako odpověď na údajnou „degeneraci“ záležitostí kolem genderu a sexuality. Českými zástupci jsou například Jindřich Rajchl a okruh kolem spolku Aliance pro rodinu v čele s Janou Jochovou, případně jeho lobbisté typu Jana Gregora, kteří přenášejí antigenderovou agendu z ulic a sociálních sítí až do ministerských kanceláří.
Jak se zpolitizované střety projevují v sexualitě
V praxi mají kulturní války několik hlavních „frontových linií“, které se sexuality přímo dotýkají.
Sexuální výchova. V mnoha zemích se sexuální výchova stala jedním z hlavních bojišť. Místo odborné debaty o tom, co dětem pomůže udržet zdraví a bezpečí, se vede ostrý spor mezi informovaným přístupem (zahrnuje celou škálu témat včetně antikoncepce, souhlasu, potěšení) a přístupem abstinence only (jediná cesta k bezpečí je sex po svatbě). Také spor o to, zda zmiňovat existenci LGBTQ+ lidí. Existuje i tlak označovat učitele sexuální výchovy či školní psychology za „ideology“, pokud se drží odborných doporučení a mezinárodních standardů. Důsledkem bývá cenzura, tlak na školy a nejistota mezi pedagogy, která ohrožuje kvalitu i dostupnost sexuální výchovy.
Druhou výraznou tématikou jsou LGBTQ+ a trans témata. Queer identita, manželství pro všechny, trans děti nebo drag scéna jsou často používány jako symbol „rozkladu společnosti“. Místo dat o zdraví, bezpečí a životní spokojenosti se pracuje se strachem: mluví se o „ohrožení dětí“, „zničení rodiny“ nebo „gender ideologii“, která má údajně vymýtit „normální“ muže a ženy. To se promítá do restriktivních opatření, včetně zákonů – zákazů mluvit o LGBTQ+ tématech ve školách, omezení genderově afirmativní péče (respektující a podporující přístup - což neznamená hormony hned), omezování adopcí. Vliv to má i na každodenní život queer lidí, kteří kvůli tomu čelí vyššímu menšinovému stresu, stigmatizaci a také většímu riziku násilí.
Další oblastí je boj o genderové role a „správnou“ mužnost a ženskost. Rétorika o „krizi mužství“, „feminismu, který ničí rodiny“ nebo „ženském sobectví“ často fungují jako zástupný spor o to, zda se smí rozvolňovat tradiční role. Některé proudy populárních „mužských koučů“ i část konzervativních politických aktérů proti sobě staví obraz „pravého muže“ (silný, dominantní, nezávislý, sexuálně aktivní) a „dobré ženy“ (podporující, čistá, rodinná), a vše mimo heterosexuální monogamní scénář označují za patologii nebo propagandu.
A nakonec zmíním dehonestování odborníků a odbornic. Ať už pečujících o fyzické nebo duševní zdraví, vyučujících, všech, kdo nějak pracují s LGBTQ+ lidmi a poskytují genderově afirmativní péči nebo vedou komplexní sexuální výchovu. Ti všichni se stávají terčem. Studie publikované v lékařských časopisech popisují, jak jsou označováni za „indoktrinátory“ nebo „škůdce dětí“, jak na ně míří organizované kampaně a někdy i právní kroky. To má reálné dopady na dostupnost péče – část profesionálů se bojí svá témata otevírat (mohla bych vám vyprávět o tom, jak velkou chuť mám o tom psát, jak malou mám o tom referovat na sítích), nebo je jim legislativně znemožněno postupovat podle evidence‑based doporučení.
Jak poznat, že vás někdo vtahuje do války o hodnoty
Kulturní války nejsou jen abstraktní pojem; většina z nás se s jejich jazykem potkává denně – ve zprávách, na sociálních sítích, v debatách v rodině. Dá se přitom celkem dobře rozpoznat, kdy už nejde o věcnou debatu o sexualitě, ale o (klidně nevědomý) pokus vtáhnout nás do „boje“.
Typickým signálem jsou silné emoce a málo dat. Převládá v nich jazyk strachu, hnusu a hněvu („zvrácené“, „ohrožují naše děti“, „zničí rodiny“), ale chybí odborná stanoviska profesních organizací či odkazy na seriózní výzkumy, systematické přehledy a zdroje, které přinášejí moderní vědecké poznatky a širší expertní konsenzus. Místo empirických argumentů se opakují anekdoty, “vlastní zkušenosti” a extrémní příběhy, které mají primárně vyvolat šok.
Dalším znakem je rámec „my vs. oni“. Text nebo video dělí svět na „normální lidi“ a neurčité „oni“, kteří jsou líčeni jako nepřítel – genderoví ideologové, queer komunita, feminismus, „aktivisti“. Pokud máte u sdělení pocit, že musíte zaujmout jednoznačnou pozici „za“ nebo „proti“ celé skupině lidí, nejspíš čelíte logice kulturní války.
Časté je také to, že sexualita je používána jako symbol, přičemž se vůbec nemluví o realitě konkrétních lidí. Místo otázek, „jaký to má dopad na zdraví dětí, náctiletých, rodičů, které ukazují longitudinální studie, jaké jsou zkušenosti těch, kterých se to týká“, se pracuje s abstraktními pojmy typu „rodina“, „národ“, „civilizace“. Skutečné životní příběhy jsou nahrazené metaforami o „ohrožené společnosti“.
Další red flag je, když se navrhovaná řešení soustředí na zákazy a cenzuru místo na zlepšování kvality péče a vzdělávání. Pokud je odpovědí na obtížná témata typu trans děti, queer mládež nebo sexuální výchova primárně „zakázat o tom mluvit“, „zakázat péči“, „vyhnat to ze škol“, jde zpravidla o logiku kulturní války, ne o hledání funkčního řešení.
A nakonec: kulturní válka často útočí na motivace druhých místo na argumenty. Odborníci jsou vykresleni jako zlí, zkorumpovaní nebo ideologicky zaslepení, aniž by se věcně rozebíralo, z čeho vycházejí – z jakých guidelines, systematických přehledů, klinické praxe nebo etických rámců. Cílem je zpochybnit legitimitu oponentů a oponentek, ne vést dialog.
Proč „držet se stranou“ nestačí – a co jde dělat jinak
Je super nenechat se do toho vtáhnout a nenapouškovat věty jako “trans je móda". Jenže to nestačí. I když se nezapojíme, přesto výsledky těchto válek o starý normál ovlivňují váš život. To, co se v kulturních válkách o sexualitě „vyhraje“, rozhoduje o tom, jaká bude sexuální výchova, zda queer a trans lidé v našem okolí budou v bezpečí a budou mít přístup k péči, a jestli odborníci budou moci pracovat podle vědecky ověřených postupů nebo podle politických zákazů bez základní znalosti věcí. Pokud chcete udělat něco pro lepší sexuální život nás všech, zkuste se inspirovat následujícími tipy:
- Hlídejte si, z jakých zdrojů čerpáme – upřednostňujeme seriózní informace (odborné společnosti, WHO, recenzovaný výzkum) před memy, virálními videi a emocionálními komentáři.
- Kdybyste o některém tématu měli mluvit, řekněte si nejdřív, co a odkud o něm víte. Čerpáte z vědecky ověřených zdrojů?
- Vědomě se vyhýbejte nálepkování, které z lidí dělá karikatury nebo „nepřátele“, mluvte vždy o konkrétních lidech a jejich potřebách, ne o „ideologiích“.
- U silných tvrzení si klaďte otázky: kdo z tohoto narativu těží, jaká data ho podporují, nechybí v příběhu ten, o kterém to je?
- Nesdílejte obsah, který šíří strach a nenávist, i když s vámi třeba emočně rezonuje. A nesdílejte obsah, když s vámi naopak nerezonuje.
Přeju nám svět, kde bychom měli možnost žít svou sexualitu, vztahy a identitu tak, aby vycházely z vědeckého poznání, empatie a respektu – ne z nějaké kolektivní a vlivové potřeby držet "normální svět", moc a kontrolu.
Seznam vybraných zdrojů:
Hunter, J. D. (1991). Culture Wars: The Struggle to Define America. Basic Books
Heinrich Böll Stiftung. (2021). Culture Wars and the Battle for Hegemony
Peto, A. et al. (2025). The New Global Struggle Over Gender, Rights, and Family Values. Carnegie Endowment for International Peace
Meyer, E. J., & Stader, D. (rok). Queer Youth and the Culture Wars: From Classroom to Courtroom in Australia, Canada and the United States
Human Rights Watch. (2005). Anatomy of a Backlash: Sexuality and the “Cultural” War on Human Rights
GATE. (2024). Resilience Against Hate: Defending Trans and Gender Diverse People in the Context of Culture Wars. Global Action for Trans Equality
Foucault, M. (1976). The History of Sexuality, Volume 1: An Introduction. Vintage
Frost, D. M., & Meyer, I. H. (2023). Minority stress theory: Application, critique, and continued relevance. Current Opinion in Psychology
Society for Adolescent Health and Medicine. (2023). Statement on the politicization of gender-affirming care and threats of violence against clinicians and health care facilities
Přihlas se k odběru newsletteru
Přihlas se k odběru newsletteru
Member discussion