Někdy stačí jen jeden telefonát, úleva může být obrovská, říká Kateřina Potyszová ze Sexhelplinky
Kde končí „varianta normy“ a začíná diagnóza? Někdy není potřeba bát se svých tužeb, jindy je ale bezpečnější je radši zkonzultovat. V rozhovoru s Kateřinou Potyszovou z Centra pro sexuální výzkum a intervence Národního ústavu duševního zdraví nahlížíme do zákulisí Sexhelplinky – anonymního prostoru, kam může zavolat nebo napsat kdokoli, kdo řeší potíže v sexuální oblasti, ať už sám u sebe nebo u svých blízkých. Zjistíte, proč na linku volají mladí muži, jak vypadá krize člověka s parafilní preferencí i jak vypadá zneužívání linky. Je to sonda do české sexuality, odkrývající intimní nejistoty, chybějící sexuální výchovu i nedostatek odborné péče v Česku.
Jak často na lince slýcháte větu „Je to, co prožívám, v pořádku? Nejsem úchyl?“ – a co na to říkáte?
Poměrně často. Objevuje se to jak na původní parafilní lince, tak na obecné SexHelp lince, takže se to objevuje i v případech, které se netýkají parafilií, ale úplně běžných sexuálních praktik. Někdy jde o situaci typu „partner chce anální styk, je to úchyl?“. Často se lidé ptají, jestli jsou „úchylové“, protože je přitahuje něco nezvyklého nebo přímo děti. To slovo je hodně zraňující a odráží obrovský stud a strach z diagnózy nebo dokonce z toho, že jsou „nebezpeční“.
My na to reagujeme tak, že se nejdřív ptáme, co pro ně „úchyl“ vlastně znamená a proč to se sebou spojují. Vysvětlujeme rozdíl mezi sexuální preferencí a diagnózou, co je v sexualitě varianta normy a co může být problém, a kde jsou hranice zákona. Zároveň se snažíme destigmatizovat samotné prožívání – a přitom jasně říkáme, že něco je v pořádku, něco je jen netypické, ale neškodné, a někde už jde o nelegální nebo potenciálně škodlivé chování. Ten rozhovor pak často vede k tomu, že se člověk uklidní, líp rozumí tomu, co se v něm děje, a ví, jaký typ odborné pomoci by měl případně hledat.
Jaké jsou nejčastější problémy, které lidé na lince řeší?
Záleží hodně na tom, o kterou „podlinku“ jde – zda Parafilik, LGBT+ nebo část zaměřenou na sexuální dysfunkce. Na LGBT+ lince se objevuje spousta témat kolem coming outu, zejména u trans lidí: strach z reakce rodiny, okolí, kolegů, obava z odmítnutí nebo ztráty zázemí. Řeší se nejistota v sexuální orientaci nebo genderové identitě – otázky typu „jsem gay/lesba?“ nebo „co když nejsem ani muž, ani žena, ale něco mezi?“. Lidé volají v různých fázích tranzice: od prvních úvah přes čekání v systému až po období, kdy už jsou v hormonální nebo chirurgické léčbě a řeší komplikace. Hodně se řeší osamělost, vyloučení z kolektivu nebo nevhodné komentáře odborníků.
U sexuálních dysfunkcí jsou časté erektilní potíže a předčasná ejakulace u mladších mužů, ty jsou spojené s obrovským tlakem na výkon – často jde o to, že chtějí „co nejlépe uspokojit partnerku“ a úplně zapomínají na své vlastní prožívání. U starších se dysfunkce pojí se zdravotním stavem, užívanými léky, úrazy nebo operacemi a často na pozadí dlouhodobých partnerských nesouladů. Mnohdy ale potřebují jen základní edukaci – lidé nevědí, jestli mají jít k urologovi, sexuologovi nebo praktickému lékaři, nevědí, co od kterého čekat. U žen se takové hovory objevují méně, ženy spíš píšou do online poradny nebo řeší věci jinde.
Na parafilní lince máme jednak lidi, kteří vědí, že mají parafilní preferenci – nejčastěji pedofilní – a volají kvůli samotě, studu, depresivitě a obavě, aby někdy neublížili. Často je to vůbec první místo, kde o tom s někým mluví. Druhou skupinou jsou lidé s fetišem, kteří mají problém to zařadit do vztahu: partner či partnerka o tom neví, oni se stydí, nebaví je „běžný“ partnerský sex, protože tam jejich fetiš chybí, ale bojí se, že když to řeknou, ztratí vztah. Poměrně specifickou kapitolou jsou dotazy kolem online obsahu – někdo klikl na něco, co vypadalo jako nelegální materiál, má z toho paniku, řeší vinu, strach z policie, někdy i to, že ho ten obsah vzrušil. S takovými lidmi hodně mluvíme o legálnosti, o hranicích, ale i o tom, co můžou dělat, aby se do rizikových situací nedostávali.
Dá se z dotazů vyvozovat něco o stavu problémů v populaci? A jak se tématy v Česku lišíme od zahraničí?
Z dotazů nejde udělat populační závěr, linka není reprezentativní vzorek. Ale ukazuje nám to, co jiné výzkumy: kde jsou mezery v sexuální výchově, jak moc stigmatizované jsou určité skupiny a jak nedostupná je v Česku specializovaná péče. Naše linka je díky šíři záběru témat ve světě unikátní, takže srovnání se zahraničím udělat nemůžeme, ale třeba u linky Parafilik vidíme podobné okruhy zájmu jako v zahraničí: objevuje se velká míra studu, izolace, strach z trestního stíhání a současně silná potřeba „něco dělat, aby se nic nestalo“. To je jeden z důvodů, proč jsme projekt Parafilik, z nějž vznikla tato první linka, v roce 2020 rozjeli. Do té doby neexistovala žádná preventivní nabídka služeb pro lidi, kteří mají rizikovou preferenci, ale nic nespáchali.
Co je podle vašeho týmu Centra pro sexuální zdraví a intervence v Česku v oblasti sexuality nejpalčivější problém?
Hned několik oblastí. První je nedostatečná sexuální výchova – lidé nám volají s otázkami, které by měli bezpečně zvládnout už z dětství nebo z dospívání, ať jde o fungování těla, ochranu před přenosnými infekcemi nebo to, co je v sexuální oblasti v pořádku a co už ne. Druhá je silná stigmatizace a izolace: to se týká jak osob s parafilní preferencí, tak LGBT+ lidí, kteří se bojí reakce rodiny i odborníků. Třetí je nedostupnost péče – málo sexuologů a málo terapeutů, kteří jsou skutečně vzdělaní v sexuologii a parafiliích. Je tu minimum programů pomáhající lidem, kteří nespáchali trestný čin, ale jsou v potenciálním riziku páchání. Od roku 2020 je u nás program Parafilik, do té doby ale nebylo nic. Zároveň je u nás i vysoká zatíženost systému, který spíš hasí následky, než že by dělal preventivní práci.
Proto se snažíme vedle linky rozvíjet a ze zahraničí přinášet i další nástroje: akreditované výcviky pro odborníky, standardizované nástroje pro hodnocení rizika, programy ve věznicích i ambulantní práci s lidmi, kteří přicházejí dobrovolně. Linka je v tom celém ekosystému nízkoprahová, to znamená, že je nejsnadnější cestou, jak člověk v riziku může svou situaci řešit dřív, než se „něco stane“, nebo v okamžiku, kdy už je v akutní psychické krizi.
Linka je krizová – v jaké krizi nám může pomoci? Můžete uvést pár příkladů? A co je vlastně krizová intervence, kterou tam poskytujete?
Linka je krizová v tom smyslu, že pracujeme s lidmi, kteří jsou v nějakém zlomovém okamžiku – kdy je zahlcuje úzkost, stud, panika, bezmoc, a sami už to nezvládají. Krizová intervence znamená krátkodobou, cílenou pomoc: zorientovat se v situaci, zklidnit největší napětí, pojmenovat, co se děje, a najít první konkrétní kroky. Někdy je to jeden telefonát, který člověku pomůže se zklidnit, trochu si to uspořádat v hlavě a rozhodnout se, co dál - třeba, že zítra zavolá lékaři. Jindy jde o několik kontaktů v řadě, které přemostí nejtěžší období, než se dostane k dlouhodobější péči.
Typické krize z linky Parafilik jsou třeba situace, kdy někdo zjistí, že ho přitahují děti a je z toho v naprostém šoku a panice, nebo když se někdo partnerce nebo partnerovi svěří s parafilní preferencí a oni se z toho hroutí, mají pocit, že musí okamžitě odejít i chránit děti, ale zároveň mají výčitky, že druhého zradili. Časté jsou i sebevražedné myšlenky u lidí, kteří se cítí kvůli své sexualitě jako „monstrum“ a nevidí žádnou budoucnost. V případě hrozícího trestného činu (když někdo říká, že je „na hraně“) se snažíme jednak pracovat s emocemi a motivací neublížit. Jednak ho velmi jasně vést k tomu, aby vyhledal odbornou pomoc a respektoval zákonné hranice.
Co na lince řešit lze a co ne?
Můžeme tam řešit hodně, ale ne všechno. Můžeme být místem, kde člověk poprvé nahlas řekne, co ho děsí, kde se zorientuje v pojmech a pravidlech – co je preference, co diagnóza, co fetiš, co trestný čin, a kde se normalizuje to, co je jen odlišné, ale bezpečné, a pojmenuje to, co už bezpečné není. Můžeme pomoci zvládnout akutní úzkost, stud, paniku, pocit, že „už to nevydržím“, a společně hledat, kam má smysl se obrátit dál – jestli je vhodný sexuolog, psychoterapeut, krizové centrum, policie nebo jiná služba.
Naopak neděláme diagnostiku – po telefonu ani po chatu opravdu nejde říct: „máte tuhle diagnózu“. Nepředepisujeme léky, neupravujeme medikaci, neděláme dlouhodobou terapii. Někdy jeden rozhovor stačí – člověk zjistí, že má běžnou variantu sexuálního chování, jen o ní měl zkreslené informace, nebo dostane návod, jak o tom mluvit s partnerem, a výrazně se mu uleví. Často je ale ten první kontakt spíš „přiznáním nahlas“, prvním krokem z izolace. Tam se pak v rámci možností snažíme navázat – buď dalšími kontakty na lince, nebo předáním na dlouhodobější péči.
Někdy stačí jeden rozhovor, ve kterém člověk dostane srozumitelnou informaci, trochu normalizace a pocit, že není sám. Ta úleva, že ‚nejsem monstrum‘ nebo že ‚s tím jde něco dělat‘, bývá hodně velká.
A když jedna věta nestačí, to jsou situace objektivně hodně špatné – třeba když už dochází k násilí nebo se někdo reálně chystá spáchat trestný čin nebo když je člověk na hraně sebevraždy. Tam umíme být oporou, pomoct zklidnit nejtěžší chvíli a nasměrovat na další služby, ale nedokážeme mávnutím ruky změnit realitu. Někdy je prostě úkolem linky stát vedle toho člověka v tom, v čem právě je, a zároveň s ním hledat aspoň maličký krok, který je možný.
Co je pro personál Sexhelplinky nejtěžší?
Zaprvé trestní rovina té práce. Musejí umět rozpoznat moment, kdy je třeba splnit oznamovací povinnost, a pak skutečně kontaktovat policii a instituce – včetně toho, že pak chodí k výslechům a nesou si s sebou příběhy, které jsou často velmi těžké. Musím dodat, že to, na co se vztahuje naše oznamovací povinnost, máme popsané na webu a vždy, když nám volající chtějí něco takového sdělit, včas je na to upozorníme.
Druhá těžká věc jsou situace zneužívání linky. Někteří lidé zneužívají linku k sexuálnímu vzrušení, což to je pro naše interventy vyčerpávající a demotivující, zvlášť když jde o nové kolegy, kteří s tím ještě nemají zkušenosti.
Zatřetí je tu paradox „malých“ a „velkých“ témat: někdy mají směnu, kde velkou část času řeší zdánlivé „maličkosti“ typu „je normální anální sex“ a člověk může mít pocit, že „nedělá nic velkého“. A pak přijde jeden hovor, u kterého je reálně možné někomu zachránit život nebo odklonit ho od spáchání trestného činu – a to je obrovská zodpovědnost.
A nakonec je těžké i to, že někdy opravdu nemůžou „pomoci“ v tom smyslu, že by změnili realitu – nezachrání dítě, neslepí vztah. Mohou „jen“ být s lidmi v jejich emocích, dodat informace a kontakt, aby v tom nadále nezůstali sami. Někdy je to maximum, s čím mohou pomoci, hrozně malé.
To zneužívání linky není někdy zpočátku zjevné. Můžete to vysvětlit?
Někdy jde o masturbující volající, někdy o lidi, které vzrušuje konverzace o sexuálních tématech. Nebývá to často tak, jak se učí v učebnicích – že by někdo jen vzdychal a neodpovídal na otázky. Často to vypadá jako běžný hovor: ovšem člověk otevře během půl hodiny několik nesouvisejících témat, pořád chce ‚ještě něco probrat‘, prokládá to osobními otázkami na operátorku a je vidět, že mu jde spíš o udržení sexuálně laděného hovoru než o řešení konkrétního problému. Záměrně jsem řekla operátorku, protože operátorům se to neděje.
Složitá je taková situace v tom, že se musíte učit to poznat. Hranice mezi nervózním člověkem, který si vás testuje, než se vám odváží říct něco opravdu těžkého, a někým, kdo linku zneužívá, je tenká. Proto učíme intervenující, aby vždy nejdřív zkusili věci zmapovat, vrátit rozhovor k původnímu důvodu volání a pojmenovat, že už se opakujeme a bloudíme. Ve chvíli, kdy jsou přesvědčení, že jde opravdu o zneužití linky, hovor jasně ukončí – řeknou, že tenhle typ kontaktu na linku nepatří, a rozloučí se. Je to nepříjemná, vyčerpávající část té práce.
Mohu potvrdit. I já zažívám zneužívání tohoto typu. Popisuju to v tomto textu:👇
Hana Vacková
Linka může být způsob, jak si srovnat pojmy, než člověk jde k sexuologovi. Využívají ji lidé jako první krok k odborné péči?
Ano. Často právě tudy lidé do odborné péče vstupují, linka je pro ně prvním bezpečným kontaktem. Pro spoustu lidí je jednodušší nejdřív zavolat nebo napsat na anonymní linku, než hned jít do ordinace. Člověk může popsat, co se děje, a my s ním hledáme, kam s tím má jít dál: jestli je to spíš na sexuologa, urologa, psychiatra nebo jiného odborníka a co od té péče čekat.
Linka pomáhá i lidem, kteří narazí na nějaký problém u svých blízkých. V jakých situacích se na vás nejčastěji obracejí rodiče, partneři nebo sourozenci – a v čem je pro ně linka užitečná?
Každý z nás se může ocitnout v nějaké náročné situaci v roli rodiče, partnera, partnerky nebo sourozence, Může si něčeho všimnout – v historii vyhledávání, fotkách, chování. Mohou být zděšení, aniž by přesně věděli, co to znamená. Oscilovat mezi strachem o svého blízkého, znechucením, mezi pocitem odpovědnosti nebo viny (rodiče často řeší “co jsme udělali špatně“), loajalitou k blízkému a obavou, jestli by neměli situaci nahlásit. Na lince s nimi mluvíme, jak o chování druhých, tak o jejich vlastních emocích. Pomáháme rozlišit, kdy jde o opravdu rizikovou situaci a kdy spíš o neškodnou, byť netypickou odlišnost. Společně hledáme, jak o tom s dotyčným mluvit, jaké kroky jsou etické a kdy už je na místě oslovit policii nebo odborníky. Blízký člověk často funguje jako „prostředník“ mezi námi a tím, kdo sám volat nedokáže – a je důležité, aby ani on v tom nezůstal sám.
Co když souloží hlasitě sousedi a vadí mi to? Je i tohle dotaz na vás? Má vaše linka nějaké mantinely?
Dotazy tohoto typu se čas od času objeví. Formálně to není typický důvod, proč linka vznikla, ale pokud to dotyčného reálně trápí, narušuje mu to soukromí a spánek, a on kvůli tomu cítí vztek, bezmoc nebo úzkost, tak to s ním samozřejmě řešíme. Můžeme se bavit o hranicích, o možnostech domluvy, o technických řešeních, a taky o tom, kdy už jde spíš o problém rušení nočního klidu, jehož řešení patří do jiných institucí. Nemáme rigidní „repertoár otázek“, spíš mantinely: jsme tu pro sexualitu, gender a krizové situace kolem nich. Když je dotaz čistě právní, snažíme se člověku dát základní podporu a nasměrovat ho tam, kde mu pomůžou lépe.
Jak jsme na tom se škálou pomoci v oblasti sexuality? Sexuologů a sexuoložek je málo, specializovaných terapií třeba na parafilie také. Vidíte, že by se mohlo blýskat na lepší časy?
Situace není ideální. Terapeutů, kteří mají odborné vzdělání v sexuologii a práci s parafiliemi, je ještě méně. Na sexuální dysfunkce prakticky neexistují specializovaná psychoterapeutická pracoviště, i když se objevují první vlaštovky – například skupinové programy pro ženy se sexuální dysfunkcí nebo nově chystané specializované výcviky pro psychoterapeuty, kteří chtějí sexuální témata do své práce bezpečně začlenit. Na druhou stranu se některé věci posouvají: máme za sebou akreditované výcviky Parafilik pro odborníky v Česku i na Slovensku, vznikají nové programy kombinující terapeutickou práci a validizaci nástrojů pro hodnocení rizika v českém prostředí a objevují se i online platformy zaměřené na konzumenty nelegálního sexuálně zneužívajícího materiálu, které jsou česky nebo se do češtiny překládají. Neznamená to, že by bylo vyhráno, ale určitě to není mrtvý bod.
Kdybyste měla lidem, kteří váhají zavolat nebo napsat, předat jednu větu, která by je povzbudila, jaká by to byla?
Nejste v tom sami – můžete nám anonymně říct i to, co jste ještě nikdy nikomu neřekli. Společně se pak můžeme podívat, co s tím dál.
**
Mgr. Kateřina Potyszová
Výzkumnice, terapeutka a krizová interventka
Mgr. Kateřina Potyszová působí jako vědecká pracovnice a terapeutka v Národním ústavu duševního zdraví v rámci Centra pro sexuální zdraví a intervence. Je garantkou a odbornou supervizorkou Sexhelplinky a klíčovou postavou programu Parafilik, kde se věnuje krizové intervenci a psychoterapii a prevenci rizikového sexuálního chování.
Vystudovala obecnou antropologii na Fakultě humanitních studií U, absolvovala výcvik v kognitivně-behaviorální terapii a komplexní krizové intervenci. Je držitelkou mezinárodně uznávaných certifikací pro standardizované hodnocení sexuálního rizika. Praktické zkušenosti získala během odborných stáží v zahraničí, například ve Švédsku, Velké Británii či Španělsku, kde se zaměřovala na implementaci moderních preventivních programů a sexuologickou péči.
Jako výzkumnice se zabývá žárlivostí a nevěrou a také prací se sexuálními delikventy, včetně prevence sexuálně motivované trestné činnosti, ať už kontaktní (s fyzickým kontaktem s obětí), nebo páchané v online prostředí. V současné době spolupracuje s Vězeňskou službou České republiky a podílí se na vzniku prvního terapeutického programu pro sexuální delikventy bez diagnózy parafilie v prostředí vězení. Kromě výzkumné činnosti působí také v soukromé ambulanci jako psychoterapeutka.
Přihlas se k odběru newsletteru
Přihlas se k odběru newsletteru
Member discussion